Proč je důležité být na sebe občas i hodná....

 

Vyčerpání, nulový spánek, hranice stresu přesahující snesitelnost... Jo, to asi všichni dobře známe. Přesně takhle jsem totiž vypadala celé zkouškové. Snažila jsem se stíhat školu, do toho chodit do práce a na život kolem nezbýval už prostor. 

Už před Vánoci jsem byla šíleně unavená a tělo mi říkalo, že mám dost. Snažila jsem se tedy zvolnit, ale i tak to bylo málo. Snaha o skloubení všeho potřebného a dělání věcí za několik dalších lidí (aneb co si neudáš sám, to nemáš) si vybrala svou daň. 

Za prvé chci říct, že studuju ráda a studium mě baví. I tak je to někdy opravdu náročné a jako každý člověk si občas potřebuju pobrečet. 5 dní v týdnu ve škole a chození do práce k tomu, totiž člověku dokáže dát zabrat. A jako velký perfekcionista jsem se samozřejmě snažila všechno z toho dělat na 200%. 

Během zkouškovýho jsem se snažila dát do učení maximum a do toho ještě chodit alespoň jednou týdně na brigádu. Upřímně - mám dost spolužáků ze střední, kteří studují prezenčně a do toho stíhají práci na plný úvazek. To je pro mne osobně naprosté sci-fi (už jen kvůli povinným docházkám, které u nás často musí být na 100%). Upřímně - všechny zkoušky jsem udělala na poprvé a dalo by se říct, že i na velmi dobré výsledky, ale paradoxně jsem z nich neměla radost. Téměř po každé zkoušce jsem si vyčítala, že jsem to mohla zvládnout líp a nedala jsem do toho vše (a u áček ze zkoušek jsem si snažila namluvit, že si je nezasloužím, i když vím, že zasloužená byla... ach jo). Je to strašná blbost. A místo toho, abych si šla dát po udělané zkoušce chvilku volna, jsem se šla ihned šrotit na další a jela jsem tak asi 2 měsíce v kuse. 

No a před poslední zkouškou jsem dostala od těla stopku. Několik dní v kuse jsem nebyla schopna vstát z postele a spala jsem přes 10 hodin denně. Vlastně jsem pomalu celý zkouškový nevytrčila nos z baráku. A tady jsem si řekla, že musím něco změnit. A hlavně si musím dovolit být na sebe hodná. 

Když jsem cítila, že už nemůžu, šla jsem si třeba aspoň na hodinku lehnout. Nebo se projít. Přiznám se, že mi dost trvalo přestat si vyčítat, že se neučím. Ale bylo to opravdu potřeba. Po poslední zkoušce jsem doslova doháněla spánkový deficit. A taky činnosti, které jsem jinak zanedbávala. Dala jsem si prostor sama pro sebe a během tří večerů jsem bez výčitek přečetla knihu o 650 stranách. A jelikož jsem dost zanedbávala pohyb, tak jsem zařadila i ten. Řekla jsem si, že do zvedání činek se tentokrát opravdu nutit nebudu. Pravidelné dlouhé procházky (tentokrát se snažím chodit bez sluchátek v uších) mě zachraňují. A pak si taky občas koupím vstupenku na zimák, obuju brusle a jdu se bez výčitek vyřádit na led.

Poslední 2 měsíce mi ukázaly, že být na sebe občas trochu hodná je prostě důležité. Sice to pořád neumím perfektně, ale postupně se to učím. Snažím se snižovat nároky, které sama na sebe mám (a že jsou často opravdu vysoké) a taky se snažím oprostit od nároků svého okolí. Často slýchám, proč jiní zvládají práci na plný úvazek, do toho mít všechny zkoušky na A, cestovat, zakládat rodinu atd.... Teď možná někoho svým názorem naštvu, ale není student jako student a škola jako škola. Rozdíly jsou opravdu velké. 

A i když jsme studenti, které studium baví a obětujeme mu téměř vše, tak i my máme občas temné chvíle a i to je naprosto v pořádku. Nejsme totiž stroje. A věta "Ale vždyť jste si to vybrali dobrovolně, tak si teďka nestěžujte a trpte!" opravdu není na místě. 

A proto na sebe buďme prosím hodní. Je to fakt potřeba. 

Klárka