Clara and Four Realms

Ahoj, moji milí čtenáři.... zase na mne ta potvora přišla. A tou potvorou myslím čtecí krizi . O jedné krizi jsem psala ze začátku roku, kdy jsem následně byla schopna přečíst alespoň pár knih, ale momentálně nic.  Za poslední 4 měsíce jsem nepřečetla snad nic (ani povinnou četbu jsem nedočetla). Až někdy minulý týden se mi zase podařilo trošku číst a mám přečtené 2 knihy (což je pro mne momentálně úspěch) . Jednu knihu jsem četla si po desáté, tu druhou jsem si chtěla přečíst už dlouho, ale jaksi k tomu nebyl čas a tu třetí, co momentálně čtu, teď čtu podruhé :D  Hodně knih jsem rozečetla, ale ani jednu z nich jsem jaksi nedočetla a to mám některé z těch knih opravdu ráda.... A to mě ze začátku tak moc bavily.... První rozečtenou knihou je světový bestseller Jíst, meditovat, milovat od Elizabeth Gilbertové . Musím říct, že mě bavilo asi tak prvních 50 stran a pak to šlo dolů z kopce . Příběh mi přišel nezajímavý, a taky moc duchovní (filozofické pochody ději hodně ubraly) ...

  A je to tu zas. Něco končí a něco nového začíná. A to je také ten důvod, proč jsem tu posledních pár týdnů nebyla moc aktivní. Ukončila jsem další etapu svého života a za pár měsíců se vrhám do další. Nechci, aby byl dnešní článek jen o mých vzpomínkách, ale také bych zde ráda trošku filozofovala. V našem životě se děje spousta věcí, prožijeme spoustu životních etap a každá taková etapa musí skončit. Některé z nich obrečíme a smutníme nad tím, že už je konec. A někdy jsme zase rádi, že už je to za námi.  Já tyto pocity mívala taky. V patnácti jsem byla ráda, že je první takové velké etapě konec, jelikož pro mne byla neskutečným utrpením a já jsem se v životě nedokázala posunout dál. Ale teď ? Na moji právě ukončenou etapu života budu vzpomínat s láskou. Na ten krásně strávený čas se skvělými lidmi, ale i na ty slzy, pot a dřinu, na probrečené noci, ale ten výsledek za to všechno prostě stojí. Nemá cenu smutnit, jelikož pokaždé musí něco jednou skončit, ale na druhou stranu...